Historie karate
Termín bojová umění rozumíme v podstatě dvě kategorie:
budžucu (dosl. Bojová umění, bojové dovednosti) byla původní samurajská bojová umění, jejichž posláním bylo co nejrychleji porazit protivníka na bojišti a.
budó (dosl. válečné nebo bojové cesty) – novodobé výchovné disciplíny, jejichž skutečným cílem není naučit techniky pohybu, ale změnit osobnost cvičence. Budó se vyvinula z budžucu většinou až ve 20.stol po zavedení moderních zbraní do japonské armády, i když určité signály směrem k budó se v budžucu objevovaly již v 17.stol.
V budžucu bylo hlavním cílem zvítězit, což v budó vůbec není důležité, nemáme-li na mysli sportovně zaměřená budó. Z hlediska časového rozpětí lidského života však sportovní zaměření pokrývá jen malou část, proto není nejdůležitější vítězství, ale výcvikem získat schopnost přijatelně se vyrovnávat s konflikty moderního světa a udržet fyzickou a duševní svěžest.
Morálku samurajů jako celek, do kterého patří pochopitelně i praktikování bojových umění označuje termín bušidó. Samuraj neměl cíl, on pouze poslouchal. Zabíjel pouze na příkaz svého pána, neměl smysl pro dobro ani zlo, dostával příkazy a vykonával je, nepřemýšlel o morálce. Postupoval přímo jako meč, který je ve vědomí a technice samurajů přítomen jako klíčový bod. Klasický válečník vstupoval do bitvy s postojem, že nepřežije. Zřekl se všech myšlenek na život a soustředil se jen na nejvyšší účinnost svého jednání. Nejvyšší účinnost mohl však dosáhnout za předpokladu, že zvládl svou psychiku a že měl bojové akce zvládnuty. Všimněme si příkladu. Přísaha zvaná Sekvan tačigiri znamenala, že žák bude trénovat a zlepšovat se. Bylazavedena za Jamaoky Teššúa (1836 – 1868). Tačigiri keiko znamenalo, že žák čelí sám 200 protivníkům, kteří se proti němu stavěli bez přestávky. Odvráti-li jejich nápor, dosáhl nejnižšího stupně. Po prvém stupni trvalo několik let, než se mohl pokusit o druhý stupeň. Ten spočíval v absolvování 200 utkání denně ve třech po sobě jdoucích dnech, tzn.600 soubojů. Po několika letech tréninku požádal o třetí stupeň seigan, limitovaný 200 utkáními denně v sedmi po sobě jdoucích dnech, což přectavovalo 1400 zápasů. Kdo tyto úkoly zvládl, obdržel „opatrovník vědění školy a mistr autorizovaný k tomu toto umění předávat“ (podle Tokicua). Ač se jednalo o boj cvičným mečem, nelze pochybovat o značných nárocích na cvičence.
Budó jsou disciplíny odrážející hloubku kultury Dálného východu. Není to však pouhé přejímání praktik samurajů. Forma budó, příznačná pro tuto dobu, je výsledkem dlouhého vývoje od samurajů až po mistra Kanó. Ten vytvořil džudó na základě studia džúdžucu, které je pokračováním a doplněním umění meče starých samurajů. Budó je však možné chápat jako umění bránit se a neprohrát. Ve sporu a soutěžích je třeba zvítězit. Pravidla, místo konání, čas – vše se určuje předem, zatímco skutečný boj se na pravidla neohlíží. Předvídat a chránit se jsou v budó dva nejdůležitější body, přičemž se často zdůrazňuje umění vystihnout pravý okamžik.
Mladí lidé rádi vítězí, ale tato snaha s rostoucím věkem ustupuje. Životní zkušenost vedek tomu, že se ztrácí tento druh napětí, přestože bojový duch, získaný dlouholetou zkušeností, je neustále patrný. Staří mistři se chovají tak, že je obtížné je kdykoliv zasáhnout. U nich je to však nevědomé a přirozené, protože získali to nejdůležitější: stabilitu mysli. Nejsou ukvapeni a vydrží čekat nehybně, protože když se třeba v šermu pohne hrot meče, pohne se i myšlenky. Pak je možné zaútočit okamžitě nebo druhého v jeho nadcházejícím útoku dokonce předejít.
Všechna budó mají v současnosti tentýž smysl, ale k dosažení svých cílů užívají jiné techniky. Proto by člověk dával najevo velkou naivitu a neznalost, kdyby tvrdil, že toto bojové umění je lepší než ono, že džudó je lepší než kendó atd. Všechny druhy bojových umění mají stejné právo na existenci, proto je třeba odstraňovat rivalitu mezi nimi, nevyvolávat spory. Mělo by být také jasné, že pokud se budó cvičí jen v dodžó (tělocvičně) a nemají dosah do běžného života, je jejich účinnost omezená. Smyslem cvičení je pozitivně změnit život cvičenců i mimo dodžó. Proto žádná technika není pouze fyzická. Vždy se odráží i ve sféře duševní, a to tím více, čím více se cvičenec snaží zvítězit sám nad sebou a porazit své vlastní slabosti. Bojová umění jsou především nástrojem pro fyzické a morální zdokonalování. Nejde o zdatnost v porovnání s někým jiným, ale ve srovnání s nejvyššími hranicemi. Toto se týká i techniky – srovnávat se s tím, jak by měla být konána. I karatedó má v jednotlivých směrech poněkud odlišný náhled: Funakošiho šótókan zdůrazňuje zálibu v námaze, wadorjú sílu a zvláště pak ohebnost atd.
Hlavním profilujícím prvkem bojových umění je kendó. I pro karatedó jsou velmi závažné myšlenky z kendó a kjúdó, proto hledejte příležitost učit se i z těchto disciplín. Podle vzoru džudó uplatňovány od období 1885 – 1900. Jsou známé a každý cvičenec bojových umění o jejich existenci ví: kjú (žákovské stupně) a dany (mistrovské stupně). Navíc však existují další, mladší a také odlišné tituly. Jedná se o tituly renši, kjoši a hanši, které se vztahují spíše na roviny vědomí a většinou je lze dosáhnout ve 30., 40. a po 50. roce života, ačkoliv existují i vyjímky.
Renši znamená, že nositel již dosáhl „vnějšího ovládání“, tzn., že jeho technika je bez kazu. Jošitaka Funakoši obdržel tento titul krátce před smrtí. Renši mohl zpravidla asistovat učiteli, ale nemohl si otevřít vlastní dódžó.
Kjoši je titul označující vnitřní ovládání. Znamená, že nositel je po vnitřní stránce, tj. psychické stránce, na velmi vysoké úrovni. Pochopitelně takovýto člověk má i vnější ovládání, tj. jeho technika je brilantní. Člověk musel být nejprve renši, aby mohl dosáhnout titul kjoši.
Hanši znamená „spojení vnějšího a vnitřního ovládání“. Toto spojení teprve vytváří dokonalý typ bojovníka, člověka, kterého nic nevyvede z míry a reagujícího v bojové situaci s podobnou samozřejmostí, s níž jsme např. my schopni intuitivních reakcí (otevření dveří, rozsvícení světla aj.), na které nemusíme myslet. Dokonalá technika bez vnitřního ovládání zpravidla nestačí, což dokazuje řada příkladů z minulosti, kdy duševní náhled byl často nadřazen brilantní technice a kdy člověk s dokonalou technikou se nechal „nachytat“ někým, kdo ho měl chytit do pasti. Nebezpečí, které je skryto v technických aj. stupních, je spojeno s hypertrofií ega, neboť si člověk může mylně myslet, že je s každým stupněm lepší a lepší, což vede ke zpomalení vývoje namísto k nabytí skromnosti.
Jít cestou „dó“ znamená osvobozovat se sama. Cesta „dó“ nespočívá v získání dalších stupňů zdoláváním příslušných úkolů či zdokonalováním technických předností. Oba tyto požadavky sice zahrnujeme, ale jsou koneckonců podružné.
Bojová umění jsou disciplíny velmi komplexní a navíc v jednotlivých pojetích existuje různý horizont. Např. sportovní pojetí se liší ve svých cílech od klasického pojetí velmi ostře. Skutečné budó a budó ve sportovní podobě jsou dvě rozdílné formy. Budó tedy zahrnuje i sportovní stránku, na druhé straně má svůj specifický ráz, spočívající v tom, že ve skutečném budó není ani vítězství, ani porážky, jen soustavná snaha o vlastní zdokonalení.
Jedním z výchozích bojových umění je karatedó. Přišlo do Evropy ověnčené svatozáří legendy neporanitelnosti. Tento věhlas se sice upravil v reálnější chápání, u veřejnosti si přesto karatedó zachovává vysokou prestiž. Co to však znamená provozovat „opravdové karatedó“ či „opravdové džudó“? Ve své nejhlubší poloze je to postoj vypěstované citlivosti, umožňující vyhýbat se nebezpečným a nepříjemným situacím.
| ROZVOJ NA OKINAWĚ A PŘENESENÍ DO JAPONSKA |  O karate |
Ve volnějším pojetí lze hovořit o čínských, korejských, vietnamských, japonských, ale také okinawských směrech karate či karatedó.
Okinawa, která byla odedávna křižovatkou kultur Východu, hraje však v rozvoji karate mimořádně důležitou roli. Ve 14. stol. se na Okinawě usadila skupina 36 Číňanů. Byli mezi nimi i experti čchüan-fa. Na konci 14. stol. se okinawský král stal poddaným čínské dynastie Mingů a mezi oběma územími probíhaly čilé styky. Tehdy bylo oficiálně zavedeno i čchüan-fa. V r. 1405 se Okinawa stala protektorátem Číny. V r. 1429 zakázal král Šohaši vlastnit zbraně, aby mohl zemi sjednotit. Byl to zlatý věk Okinawy. V r. 1609 obsadili Okinawu Japonci (rod Šimazu z ostrova Kjúšú), a ti opětně vyhlásili zákaz držení zbraní.
Až do 14. či 15. stol. nelze na Okinawě mluvit o vlastním stylu boje, neboť v rozhodující míře byla užívána fyzická síla. Kolem roku 1380 přivezl Passai z Číny první katy a v 15. stol. byly již jihočínské styly čchüan-fa rozšířeny po celém souostroví Rjúkjú. Poté , co sacumský rod Šimazu rozdrtil dynastii Šo, se začala hledat absolutní účinnost boje, a to ve zničení protivníka v co nejkratším čase. Tehdy již existovaly na Okinawě velmi propracované čínské styly s energetickými a terapeutickými hledisky, i když Okinawanům šlo především o účinnost v boji. Svou techniku nazývali te nebo tode.
Číňan Kwang Sang-fu neboli Kušanka (zemřel 1790) zavedl v r. 1761 další katy. Své vědění předal svému žáku Sakugawovi. Tehdy běžně pobývali někteří Okinawané po léta v Číně a vraceli se jako experti v čchüan-fa, ač již dříve byli zdatní v tode. Sloučením čchüan-fa a tode se vytvořilo okinawate. Tento název se užíval od r. 1630 do r. 1903, kdy bylo toto umění přejmenováno z úcty k čínským mistrům na karate (čínská ruka, resp. ruka Tchangů), neboť kara byl termín označující Čínu doby Tchang.
Kromě zmíněného Kušankua, od něhož pochází kata kanku, a Sakugawy (1733 – 1815), zvaného „karate Sakugawa“ , zachovala historie řadu dalších jmen.
Do r. 1867 byl veškerý trénink karate na Okinawě ilegální, proto se trénovalo tajně, i děti ve šlechtických rodinách byly zasvěcovány do praktikování te. Techniky te byly však míseny s technikami z celého tehdejšího světa, neboť Okinawa byla námořní křižovatkou i lodí z Blízkého východu, Indie a Číny. Na Okinawě byl trénink specifický, zpravidla tři roky budovali adepti karate svaly, aby mohli absorbovat údery. V útoku byl jejich ideálem jediný účinný úder, japonsky nazývaný ikken hisacu. Když se v r. 1875 stala Okinawa oficiální součástí Japonska, bylo cvičení karate otevřeno veřejnosti a stalo se populární zvláště poté, co se zjistilo, že okinawští odvedenci do japonské armády jsou v daleko lepší kondici než japonští.
Během 19. stol. se okinawate rozdělilo na směry Naha-te (shorei-ryu), Tomari-te a Shuri-te (Shorin-ryu). Shorei-ryu má větší podobnost s čínskými styly.
Ve výrazně větší míře proniklo toto umění do veřejnosti v r. 1904, kdy bylo zavedeno na okinawských školách jako vyučovací předmět, zvláště zásluhou Anko Itosua (1832 - 1916), který pojal karate jako způsob tělesné výchovy, inspirovaný vojenskými prvky.
Velkým učitelem karatedó byl Gišin Funakoši. Narodil se v Shuri na Okinawě v r. 1869. V 15 letech začal cvičit okinawate pod vedením svého učitele ze školy, Azatoa. Později trénoval u Itosua, ale také s učiteli Migarim, Džijunou a Sokonem Macumurou.
V Japonsku byl od r. 1906 znovu oživován zájem o bojová umění spolu se zájmem o ukázky karate. Pro jejich předvádění byl vybrán Funakoshi. V letech 1916 - 1922 předvedl řadu ukázek, nejdůležitější z nich byla ukázka v Tokiu na sportovní slavnosti, organizované společností Butokukai. Tam bylo karate oficiálně přijato mezi japonská bojová umění.
Funakoshi se natrvalo usadil v Japonsku v r. 1922 a žil zde až do své smrti v r. 1957. Jeho hlavním příspěvkem bylo systematizování technik karatedó a vštěpování základů etiky a disciplíny, které nalezl v ostatních japonských bojových uměních. Když přišlo karate do Japonska, muselo se konfrontovat s myšlenkami a dosaženou úrovní budó. I další mistři karate, kteří přicházeli do Japonska vyučovat, intuitivně pochopili tuto hloubku a snažili se jí přiblížit.
V r. 1936 byl změněn význam znaku kara. Do té doby znamenal „čínský“ a tehdy se začal psát jiný znak se shodným čtením. Ten měl význam „prázdný“. Karatedžucu od té doby znamená „umění prázdné ruky“. V r. 1938 opustil Funakoshi termín karatedžucu. Namísto džucu přijal dó. Celý termín nadále zněl karatedó. Měl by být závazně používán podobně jako judó, kendó, kjudó, aikidó atd. Řekneme-li např. sportovní karate, je to stejně nesmyslné, jako bychom řekli např. sportovní džú namísto sportovní džudó.
To, že se Funakoshi rozhodl pro termín karatedó, ukazuje na jeho snahu povznést toto bojové umění na stejnou úroveň, jakou spatřoval v ostatních budó s jejich bohatou duchovní a duševní náplní. Stále zdůrazňoval klasický duch karatedó, a pokud se někdy tvrdí, že založil sportovní karate, není tomu tak. O sportovní soutěže se naopak velmi zasloužil Masatoši Nakajama a prvá mistrovství v karatedó se uskutečnila až po Funakoshiho smrti. Také japonští trenéři, kteří šíří karatedó v cizině, jsou často závodníci na vrcholu svých sil, a proto šíří především sportovní karatedó.
Autentické karatedó se však příliš neopírá o diváckou podporu, snad ani nemůže vyvolat široký všeobecný zájem, a proto není dostatečně komerční. Na druhé straně je právě tou formou, kterou může člověk provádět až do konce svého života.
| DÓ - CESTA | O karate |
Naše tělo je způsob, jakým jsme ve světě. Pokud člověk existuje ve světě, má stále pocit nedokonalosti.
Chápání lidského těla se na západě a východě liší. V podstatě jsme neopustili tradici, datovanou od neoplatonismu, ostře zvýrazněnou Descartem - člověk je tělo a duše. Na východě bylo vždy tělo chápáno jako spojení psychofyzické, jediná entita. Západní koncepce pochází z anatomických zkoumání, zatímco východní model je dynamičtější. Tibetské, indické a čínské vize spočívají v modelu enrgetického těla, zrcadleného v chápání člověka funkčně spojeného s kosmem, který ho obklopuje. Každý atom se nachází ve vesmíru a vesmír se nachází v každém atomu.
Pro západní model je klíčovým bodem těla a života srdce. Cítění a nálady jsou od země co nejvzdálenější, jsou v hlavě, protože vše, co je výše, je „hodnotnější“. Na východě je centrem břicho - hara, je pramenem lidské energie, těžištěm člověka. Z tohoto rámce se odvozují tělesné i duševní aktivity.
Mnohé z obecně lidského bylo odhaleno v boji. Nietzsche hodnotil válku jako nejvyšší vypětí lidských kapacit. V boji o život se za každou chybu platilo zánikem, je tomu tak dodnes. V minulosti nebylo v boji místo na něco přebytečného, většinou nebylo možné zkusit to podruhé. V žádné jiné lidské činnosti se tak draze neplatí. Ti, kdož přemýšleli o tématu, jak přežít v boji (a přitom neutéci), došli k názoru, že ego je překážkou nejvyšších výkonů i na bojišti. Původní buddhismus se snažil ego potlačit, neboť je „překážkou osvícení“. Být zajedno s veškerenstvem a nechat v sobě působit přírodu je dosud smyslem žití člověka na Dálném východě. Proto nalézáme stálé odkazy „buďte jako děti“, ale i Kristus říká „nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jim patří království nebeské“.Děti , alespoň ty hodně malé, nemají rozvinuté ego čili pociťování vlastního já. V nich je příroda (nebo jimi?)sama sebou.
Původní bojová umění se zaměřovala na problém, jak zničit protivníka, aby bojovník přežil. S moderní výzbrojí se náhled posunul tak , aby byly zachovány nároky situace a napětí boje, ale aby celek sloužil rozvoji člověka. Dnes mají bojová umění smysl téměř výhradně výchovný a sebevýchovný, bojový je zachován jen v ospravedlněné sebeobraně.
Na Dálném východě začíná zlepšení společnosti v mysli každého člověka, jedince. V bojových uměních jde o to, aby se každý přiblížil dosažení hranic vlastního potenciálu. Jde o to, aby tělo i mysl tvořily integrovanou jednotku a cele se účastnily v každé akci. Hranice mezi já fyzickým a já duševním zabraňuje této celistvosti.
Dó je cesta, neustálé putování. Znamená postup ve zdokonalování sebe samého, provozování disciplíny s velkou přesností a s velkou neústupností. Bez velkého respektu k disciplíně zůstane každý jen na povrchu. Člověk se učí, jak žít, jak se zlepšit, jak zlepšit život, odstranit slabiny a jak pomoci ostatním. Aby nejen on, ale touto cestou v produktivním rozvoji a vzájemnou pomocí celá společnost zaznamenala posun. Proto se snaží obnovit své přirozené fyzické dispozice, aby byl účinný, mohl se realizovat a opravdově žít. K tomu také vyhledává pouta se vším, z čeho se skládá vesmír. Potenciální síly člověka jsou značné - tím větší a rozsáhlejší, čím více v ně člověk věří.
Dó je filozofický princip, který se netýká jen bojových umění, ale také např. uměleckých oborů a řemesel. Ve filozofii karatedó má tělo vyjadřovat to, co chce člověk říci. K tomu je obecně důležitá tělesná zdatnost, pružnost aj., ale zdokonalení je značné i na úrovni hledání sebe samého. Od okamžiku, kdy člověk získá pocit hara, má možnost všechny problémy života ovládnout tím nejlepším a tím nejadekvátnějším způsobem. Z tohoto důvodu napomáhají bojová umění (i karatedó) vlastní realizaci.
Bojová umění jsou činností podložené tisíciletou zkušeností a ověřené experimentováním. Jsou zaměřena na získání a udržení kondice, s velkým důrazem na celistvý rozvoj osobnosti a současně na rozvoj dovedností sebeobrany a bojové schopnosti vůbec. Těchto cílů se dosahuje především tělesným a duševním cvičením. Člověk ale musí opravdu chtít podrobit se výcviku. To je bod , který může vést k novému vidění věcí, lidí a života. Vyzařuje z konstatování, že je třeba se naučit myslet, vidět, mluvit, učit se a rozvíjet a využívat mnoha ostatních oblastí. Otevřít oči pro své znovunalezení.
V karatedó se hovoří také o duchovních aspektech, a to nejčastěji ve smyslu sjednocení tělesné a duševní stránky, ač může být zřejmé i to, že duchovní se týká začlenění člověka do veškerenstva, vesmíru, přírody aj. V tomto smyslu se liší termíny duševní (týká se psychiky) a duchovní (týká se vazby člověka a světa). Duchovní či spirituální dává lidskému životu směr, naznačuje smysl. Ale pouze tehdy, jsou-li tělo a duch sjednoceny v jediný element, je člověk schopen plně fungovat jako kompletní lidská bytost. Síla ducha je neuvěřitelná, každý ji má, ale využívá ji v malé míře.
Gogen Jamaguči, který cvičil karatedó 70 let, se vyjádřil , že podle jeho názoru je spirituální část nejdůležitější částí karatedó. Spirituální považoval za překročení ryze fyzické aktivity a na příkladu lukostřelby, kdy při duchovní střelbě mysl, tělo a luk se stávají jedním a zásah má pouze sekundární důležitost, naznačuje postup v karatedó. Zde je rovněž nejdůležitější spojit mysl a tělo, což je předpokladem poražení soupeře bez zasažení a bez boje. Tímto sjednocením se podle Jamagučiho vyvine tzv. neviditelná síla.
Trénink karatedó je ve většině škol založen na přísné kázni. Trénuje se intenzívně, aby se mysl stala dostatečně silná. Musí být stále zocelována. Praktikování koncentrace, zaostření mysli na každou aktivitu, která je konána, velmi pozvedne mentální postoj v bojových uměních. K dosažení maxima síly se všechny tělesné kapacity a všechny mentální schopnosti musí kombinovat do jediného celku. Náročná zátěž může přinést adeptovi víru ve vítězství (především nad sebou samým) a tím pádem i víru v život.
Karatedó musí být považováno za prostředek, nikoli za cíl. Jinak řečeno je třeba umět užívat karatedó, aby se došlo k určitému cíli. Kdy je dobré nastoupit tuto cestu? Zde a nyní, říká se v šintó a v zenu. „Teď je pravý, nejvhodnější okamžik, a pravý, nejvhodnější okamžik je právě teď, nyní“ (Cunemoto Jamamoto v Hagakure). Hledejte poučení v dílech zenu, józe aj. disciplínách. Pomůže vám to ke klidu, rozvaze a soustředění i k nejvyššímu napření sil tam, kde je to nutné. Obohatíte tím sebe i společnost.
Funakoshi (podle Kima) vyjádřil rozdíl mezi obyčejným člověkem a člověkem dó takto: „Když obyčejný člověk dosáhne 1. dan, vyskakuje radostí a křičí nad svým úspěchem. Při dosažení nidan sezve domů všechny příbuzné a známé a pořádá party. Při dosažení sandan se obyčejný člověk motá po ulici a oslavuje svůj úspěch ve velkém.
Člověk, který následuje ve svém denním životě dó, při dosažení 1. danu jen skloní hlavu. Když obdrží 2. dan, skloní hlavu a ramena. Když je povýšen na sandan, hluboce se skloní v pase a tiše jde kolem - doufá že ho nikdo nepozná“.
Je to vskutku výstižné vysvětlení pokory, promítající se do charakteru pravého stoupence bojových umění. Její nedostatek je často patrný u těch, kteří takovými stoupenci nejsou.
Duševním tréninkem se adept musí jednoho dne dostat k duševní dimenzi karatedó. Pak se umění stává cestou vedoucí k opravdovému poznání. Mistr, který dosáhne dokonalého ovládání, dělá to, co dělat má, a v okamžiku, kdy to má udělat, koná bez jakéhokoli zaváhání. Ideální případ v souboji i v životě. Dokáže to ale málokdo.
| KARATEDÓ A JEHO PODSTATA | O karate |
Karatedó se v současnosti provozuje z řady důvodů, avšak téměř všude ve světě je pro začátečníky hlavním motivem naučit se sebeobraně. Jen v menšině existují zpočátku motivy jiné - soutěžení, filozofické hledání, exotická přitažlivost, hledání přísné kázně aj. Motivace se v průběhu výcviku mění, a tak se řada mladých adeptů rozhodne pro sportovní pojetí, v němž je zachováno napětí boje, ač modifikované pravidly.
Budó jsou zaměřena na sport, sebeobranu, všestranný rozvoj a zdokonalování, ale existuje také budó pro umělecký výraz, pro asketické příčiny aj. V klasickém pojetí jsou budó proto více než sport, ač sportovní zaměření je v budó obsaženo.
Sportovní budó má významnou hodnotu pro mládež i pro diváky. K tomu, aby mohl karatista bojovat před tisíci diváky, musí mít nezbytnou koncentraci. Snad i proto se často opakuje, že karatedó je především bojem se sebou samým. Sportovní pojetí lze transformovat v další úrovně, v nejnižší bylo prvořadé rozvíjení celého těla, zatímco v nejvyšších úrovních je to rozvíjení toku energií, zlepšení senzorické práce, subjektivního úsudku, strategie atd. Říká se, že ve zcela nejvyšších úrovních je trénink orientován na vnitřní rozvoj směrem k „osvícení“.
Denní cvičení karatedó je pro ty, kdo si je zvolí, radostí, v pokročilejším věku je to zároveň nezbytností, neboť si člověk tak udržuje fyzickou a duševní svěžest. Síla s věkem klesá, ale co cvičenec v pozdním věku ztrácí na fyzické síle, kompenzuje rozsáhlou zkušeností a intuicí. A navíc rozvíjí sílu hara, a to je podle koncepcí Dálného východu prvořadý předpoklad dobrého zdraví.
Pro všechna budó je klíčovým termínem ikken hisacu - vyřadit protivníka jediným úderem, protože staré karate bylo uměním boje. Ten, kdo ho nezvládl, často musel zemřít. Ideou ikken hisacu je být schopen napřít všechny síly do jediného okamžiku pro tento účel, ale vlastně pro jakýkoli úkol, který stojí před námi. Cíl karatedó je změnit cvičence v komplexní, plně se realizující lidské bytosti, jak duševně, tak fyzicky, kteří dovedou zmobilizovat všechny své zdroje a využít všechny své volní vlastnosti. Cílem je také dosáhnout totálního mistrovství těla a ducha, a k tomu není zapotřebí, aby karatedó bylo násilné. Karatedó je v tomto smyslu umění bez hranic, výzva člověku a jeho vlastním možnostem.
Cílem karatedó je také hledání plnosti existence prostřednictvím boje (stejně jako u dalších budó), přičemž se většinou pohrdá jakoukoli lstí. Konkrétní zkouška, bojovné soupeření, dovoluje pokračovat ve vývoji a zbavit se iluzí, je formou naplnění existence. Technika a strategie se mísí s globálním způsobem života dané osoby v dódžó, ale boj se připravuje a prožívá v každodenním tréninku jako součásti životní a denní kontinuity. Provozování bojových umění proto na tomto stupni postupně splývá se životním stylem. Z toho je patrné, co znamená, když se říká, že samurajský meč byl životním názorem.
Pouhý trénink bez použití intelektu je brzy limitován fyzicky a pouhá technická úroveň nestačí. „Pilný trénink jednoduše nedostačuje. Praxe se musí provádět celým srdcem a duší, aby se dosáhlo výsledků, které za něco stojí“. (Funakoši)
Ve studiu karatedó existuje mnoho překážek k překonání. Již od počátku je trénink karatedó založen na přísné disciplíně, která působí i jako výběrový faktor, eliminující cvičence s povrchní motivací a nechutí tvrdě pracovat. Vyžaduje se neustálé úsilí. Člověk je někdy unaven stálou praxí v základních technikách. Pak mnozí odpadnou, jsou poraženi sami sebou. V této fázi je třeba mobilizovat železnou vůli a pokračovat.
Karatisté na Okinawě žili jako tajná společnost. Funakoshi otevřel tuto disciplínu veřejnosti. „Nikdo by nevěřil, že Funakoshi byl velký mistr, protože byl skromný a pokorný“(Nakajama).
| Historie Goju-ryu | O karate |
Základní kámen systému položil Kanryo Higashionna, který studoval v Číně více stylů Chuan-fa (styl zářícího jara, boží ctitelky, bílého jeřába a Tai-chi chuan). Když se vrátil do Okinawy, učil systém, který je možno chápat jako syntézu těchto čínských stylů. Celkový aspekt energie dnešního Goju-stylů byl stanoven už za doby Higashionna a za Miyagiho se jen nepatrně změnil. Kata, ve kterých se tento aspekt projevuje především silným břišním dýcháním (Ibuki), obsahují odhlédnuto od formálního vzhledu principy čínského Chi-kung.
Když se Higashionna vrátil roku 1887 z Číny, začal šířit svou výuku v Naha (Tondo, Naha-shi ). Jeho cvičební styl vykazuje mnohé charakteristiky jižních čínských škol. Obsahuje stejný technický koncept a ten stejný pohled na práci s vnitřní energií (Ki) jako např. Tai-chi chuan. Higaonna pojmenoval svůj styl jednoduše Naha-te. Jako to už před ním udělal Ason a Waichinzan.
Mistr Higashionna měl pět významných žáků, Miyagi, Kyoda, Gusukuma, Shiroma a Motoda. Juhatsu Kyoda byl Ushi-deshi stylu.
Tak zažilo staré Naha-te pod vedením Chojun Miyagi (1888-1953)nový rozkvět.Tento mistr cestoval v mládí do Číny a studoval tam praktiky zen a Chuan-fa stylu Pa-kua.Když se roku 1920 vrátil do Okinawy, vytvořil nový systém. Rozpracoval obě formy kata Gekisai, které tedˇ byly mnohem jednodušší a kratší než klasické formy, a od té doby používány k uvedení začátečníků do stylu. Můžeme zde vidět vliv Itosu, který založil v Shorin-ryu kata Pinan. Mistr Miyagi poprosil mistra Itosu o vyučování v Shorin-ryu. Tento však odmítl s odůvodněním, že Miyagi je již hotový mistr a od Ostatních se již nemůže nic naučit, jen sám od sebe.
Současně vypracoval mistr dnešní formu Tesho. Svůj jedinečný mistrovský kousek Tensho je přepracovaná forma čínského Tao Rokishu z Tang-lang stylu jižních škol.
V následujících letech procestoval Miyagi země Pacifiku, aby šířil svůj styl. V roce 1929, sedm let po mistrovi Funakoshi, se v Japonsku konala velká demonstrace jeho umění. V té době už v Okinawě vyškolil celou řadu významných žáků ( Meitoku Yagi, Seiko Higa, Eiichi Miyazato aj.). Do roku 1935 zůstal v Japonsku, kde jmenoval svým nástupcem v Japonsku známého japonského mistra Gogen Yamaguchi (řečeno neko-kočka).
Jméno Goju-ryu bylo poprvé použito v roce 1929. Když se v témže roce konala v Japonsku velká demonstrace všech bojových umění, poslal mistr svého žáka Shinzato Jin´an, aby ho zastupoval. Všichni přítomní byli zástupci významných japonských škol bojových umění. Když se jeden jiný mistr zeptal Shinzata, který styl zastupuje nevěděl tento nejdříve co má odpovědět. V Okinawě nebylo obvyklé, aby umění příslušného mistra mělo své vlastní jméno. Vše bylo shrnuto pod pojmem Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te ) a Shorei-ryu (Hana-te). Shinzato rychle zapřemýšlel a řekl:jeho styl se jmenuje Hanko-ryu („Hanko“ znamená „polo-těžký“). V Okinawě vyprávěl Shinzato o příhodě mistrovi Miyagi a ten, také mistr poezie a básnického umění, citoval větu ze „Sedmi eposů čínských pěstí“(Bubishi)52,všechno ve vesmíru dýchá tvrdě a měkce“. Z tohoto citátu pochází název „Goju-ryu“(Goju znamená tvrdý-měkký).
V roce 1935 se vrátil mistr Miyagi definitivně do Okinawy a vyučoval do konce svého života. V roce 1952 bylo založeno sdružení okinawského Goju-ryu. O rok později, 8.října 1953, mistr zemřel. Zanechal jak v Okinawě, tak v Japonsku mnoho významných žáků. Přesto však hned po mistrově smrti začal rozpad Goju-ryu. Byl to počátek věčného boje mezi školami, který trvá dodnes.
Okinawské Goju-ryu přivedlo na svět mnoho významných mistrů. Zde i najdeme vnitřní linii(Ushi-deshi) stylu, která je zastoupená Meitoku Yagi. Vnějším žákem byl Sensei Seiko Higa. Byl velkolepý učitel a zastupoval mistra Miyagiho vždy, když se nacházel v cizině. Četná jména, která dnes známe, jsou žáky Sensei Higa. Tak učil tento mistr Seikichi Toguchi, který vede dojo Shoreikan v Tokyu a Toshio Tamano. Velký mistr okinawského Kobuda, Matayoshi, studoval karate převážně pod vedením mistra Seiko Higa. To stejné platí pro Morio Hiagonna, dnešního technického ředitele okinawského sdružení Goju. Také mistr Izumigawa z Japonska byl žákem Seiko Higa.
Jiný velmi silný vliv na okinawské Goju-ryu měl mistr Miyazato Eiichi, další žák Miyagiho. Mistr Miyazato je v Okinawě velmi známý a vyučuje v největším okinawském doju (Yundokan v Naha).
Okinawské Goju-ryu se přísně drží směrnic, která vydal pro cvičení karate mistr Miyagi. Zápas je z tohoto systému vyloučen, a tím se ocitá v ostrém protikladu s tendencemi, které se v Japonsku vyvinuly. Hlavní body tradičního Goju-ryu jsou:
- TE CHIKATEMANI : tento cvičební postup předepisuje,že tradiční kata musí být cvičena se zvláštní pozorností a nesmějí být změněna. Mistr Miyagi založil jako uvedení do systému kata tohoto stylu“Fukyu-kata“, která jsou dnes cvičena v mnohých variantách i v jiných stylech. Tomu odpovídají Taikyoku-kata v Shotokan-ryu.
- BUNKAI : použití klasických kata, jak v celku tak i při cvičení jejich jednotlivých kombinací a technik s partnerem. Tento druh cvičení se rozšiřuje do všech oblastí yakusoku-kumite (odmítající boj).
- TE TOCHIMANI : rozšířená forma Bunkai, ve které se volně rozhoduje. Odpovídá zhruba Jiyu-ippon-kumite z systému Shotokan.
- IKUKUMI : cvičení skutečného boje. Výše postavený se smí jen bránit, aniž by odrazil útok, zatímco partner se ho snaží opravdu a s plnou silou zasáhnout.
Dnes existuje mnoho rozruchu kolem tohoto předepsaného tradičního systému mistra Miyagiho. Stejně orientovaní se semkli a snaží se prosadit svou vůli prostřednictvím silných svazů. Kromě nich existuje v Goju ještě dnes mnoho roztříštěných směrů s velmi rozdílnými tendencemi. Miyagi Takachi (syn mistra) např.vyučuje v Tokyu styl Goju, ze kterého opět odstranil všechny Shinto principy, které do systému přijal jeho otec. Tím se nachází v ostrém protikladu k japonskému Goju-ryu (Gogen Yamaguchi), ve kterém hraje Shinto filozofie důležitou úlohu. V USA, kde má japonské Goju-ryu WUKO velký vliv, se vyskytují nejednotnosti v otázce, jestli zápas nebo nikoli. Sami Yamagichiho synové, kteří dnes samostatně vyučují, jdou rozdílnými cestami. Charakteristiky typické pro Goju-ryu jsou stejné jako pro Higashionnovo Naha-te. Používají se stabilní a silové (Sanchin dachi), ale také pružné a pohyblivé postoje (Nekoashi dachi). Nožní techniky se směřují jen zřídka výš než do podbříšku. Pažní techniky, které pocházejí vždy ze stylů jižní Číny (ctitelka boží a bílý jeřáb), se skládají většinou z kulatých odzbrojených pohybů (Mawashi uke) a jsou velmi zpřízněné s čínským Wing-chun. Všechny pohyby jsou provázeny zvučným dýcháním bránicí (ibuki), které způsobuje, že tělo může odolat i těžkým útočným technikám beze škod. Mistr Miyagi zahrnul i mnohé metody indické jogy. Klíčová postavení stylu jsou Sanchin dachi, Shiko dachi a Nekoashi dachi. Každý naplňuje jednotlivý smysl, jak vzhledem k terapeutickému tak i mechanickému zřeteli : Shiko dachi směřuje na práci boků v otevření, Sanchin dachi v zavření (uvolnění a napětí). Střídaní obou vede dosažení dobré rovnováhy a postoje a umožňuje i přesto měkké pohyby. Nekoashi dachi se často používá jako mezipostavení pro rychlé a mrštné pohyby těla.
